V hlubinách Zapomenutého lesa, kde se staré dubové kořeny proplétaly s nitěmi osudu jako první provazy shibari, se probouzela temná touha. Byla to noc plná šepotu větru, který nesl vůni divokých bylin a zakázaného sladkého medu. Měsíc, ten starý strážce tajemství, visel vysoko nad korunami, a jeho stříbřité světlo se lámalo na kapkách rosy, jež se chvěly na pavučinách – připomínajících tenké, pevné nitě, co pojaly více než jen mouchy.
Pavren z Želvího útesu, zaříkávač želv a mistrný lovec stínů, kráčel tichými kroky po mechu. Jeho plášť z ebenové kůže se vlnil jako ocas hada, a v očích mu plál oheň zakázaných kouzel – směsice divoké touhy a jemného umění svazovat nejen těla, ale i duše. Byl mistrem provazů, který se učil vázat uzly v temných chrámech starých draků, kde se shibari narodilo z dechu dávných Bohů. Ale dnes… dnes byl novicem v rituálu lásky, kde se provazy mění v láskyplná pouta. Jeho ruce, pokryté jizvami od kouzelných run, svíraly svazek hedvábného provazu, červeného jako krev prvního polibku.
Před ním, u starého kamenného oltáře posetého světluškami, čekala Helara Stříbrnoprstá, masérka duší z Velarenských ulic. V tomto fantasy světě nebyla jen smrtelnou ženou z kamenných ulic, ale i mistryní doteků, jejíž prsty dokázaly rozpoutat bolest i rozkoš. Její kůže zářila v měsíčním světle jako perleť z podmořských hlubin, a vlasy jí padaly v kaskádách jako vodopády z hor, kde se rodí sirény. Byla to ona, kdo zavolal Pavrena do tohoto lesa – šepotem přes vítr, který říkal: „Přijď, lovče stínů. Nauč mě svázat se s tebou v tanci, kde svoboda končí v objímání.”
„Jsi připravená, Stříbrnoprstá?” zašeptal Pavren hlasem hlubokým jako hukot podzemních řek. Helara si přiklekla k oltáři, její tělo bylo obalené jen v průsvitném plášti z pavoučího hedvábí, které se chvělo pod dotekem nočního vzduchu. Oči jí zářily důvěrou a zvědavostí – tou první, co se rodí v srdci, když se člověk odevzdává neznámému.
Přistoupil k ní pomalu, jako k divoké ženě lesa, kterou není třeba honit, ale zvát. Provaz v jeho rukou se prohýbal, měkký a silný zároveň, napředený kouzly, co bránily jakékoli bolesti – jen rozkoš zůstávala, čistá a palčivá. Začal u jejích zápěstí: jednoduchý uzel, jako okřídlený drak, co se stočí kolem své milované. Provaz se proplétal přes její kůži, táhnouc ji jemně vzhůru, přivazujíc k větvím oltáře. Každé jedno obtočení byl kouzlo samo – šelest hedvábí proti kůži zněl jako zaklínadlo, co probouzí spící touhy.
Helara zadržela dech, když se provazy stočily níž, kolem jejích ramen, pak boků, formujíc vzor květiny lotosu, co se otvírá pod měsícem. „Cítím to… jako by se les probouzel ve mně,” zašeptala, hlasem chvějícím se vzrušením. Pavren se usmál, jeho prsty tančily po uzlech – nejen svazoval, ale i masíroval, spojujíc své umění shibari s jejími kouzly doteků. Každý tah provazu byl příběhem: vzpomínka na první setkání v mlze, kde se jejich pohledy propletly jako tyto nitě.
Najednou vzduch zhoustl – zvedl se vítr nesoucí šepot dávných duchů, kteří žárlili na tuto intimitu. Ale Pavren zasyčel kouzlo, a želvový štít se zvedl kolem nich, chráníc jejich svět. S utaženými provazy se Helara prohnula v oblouku, její tělo bylo teď most mezi nebem a zemí, svázané v dokonalé harmonii. Rozkoš se rozlila jako řeka ohně – pomalá, palčivá, bez konce. Jeho rty se dotkly jejího krku, kde provaz tvořil korunku, a v tom okamžiku se les roztřásl v extázi a světlušky tančily jako hvězdy.
Když první paprsky úsvitu proťaly koruny, Parven uvolnil uzly – pomalu, s úctou, jako když se loučí s milenkou. Provazy sklouzly dolů, zanechávajíc jen stopy tepla na kůži, vzpomínky, co se vtisknou hlouběji než jakékoli kouzlo. Helara se zvedla, s očima plnýma hvězdného světla. „To bylo… první pouto, které mě osvobodilo,” řekla a přitáhla ho k sobě. „Děkuji ti, mistře provazů. Pokud by ti to nevadilo, setkali bychom se znovu a tentokrát to budu já, kdo použije svoje kouzla a doteky na tebe. Stačí mě jen zavolat, a já si tě najdu,“ řekla Pavrenovi s vděčností. Než stihl Pavren cokoli říct, byla Helara pryč. Vydal se proto zpět na Želví útes, který byl jeho domovem.
A tak v Zapomenutém lese zůstal jen jejich příběh – větrem roznášející se šelest provazů, připomínající, že ve fantasy světě touhy není svázání konec, ale začátek nekonečného tance.